Můj příběh

 

O tom, jak se nebát a „skočit do toho rovnýma  nohama“ .

Někdy, než člověku dojde, jakou cestou se vydat, bere to opravdu širokými oklikami.  A já jich ve svém životě, myslím tím profesním, naběhala kilometry.

Už jako malá holka jsem obšila a ozdobila kdeco, co chvíli postálo v klidu. A co nepostálo, jsem si přidržela. Ve skrytu duše jsem věděla, že ze mě nikdy nebude ani zdatná účetní, ani paní učitelka. Ale ty hadříky v maminčině starém skříňovém šicím Luczniku mě lákaly jako Pandořina skříňka.

Když pak došlo na lámání chleba při výběru střední školy, cesta se začala jasně rýsovat a za 10 let  studií byla lemována milníky „Vyučení- dámská krejčová“,  „Střední prům. škola textilní- obor návrhářství/modelářství oděvů“ a  „ Univerzita HK- textilní tvorba“.
Budoucnost se zdála být jasná, textil, moje touha, bude mým osudem.

 Jenže, mašinérie reality všedního dne mi dala tvrdou lekci a já, coby čerstvě vystudovaná naivka putovala do „open spaceu“ call centra jako telefonní operátorka.  No co, nějak se živit musím a tvořit prostě budu o trochu později. Ale roky běžely a k vlastní tvorbě jsem se prostě nedostala.

No a pak přišla rodina, děti, jiná realita než jen ta pracovní a když jsem se měla opět vrátit do procesu korporátních společností, došlo mi, že tohle není moje cesta.
Během let strávených s rodinou jsem se právě jednou z oklik dostala na rozcestí a najednou mi směrovka s volbou textilní tvorby přišla nejznámější a já si vzpomněla, co je vlastně můj směr, který jsem kdysi někde v koloběhu každodenních starostí ztratila.

Takže jsem teď tady, tvořím, radím, navrhuji, píšu, šiju, tisknu a užívám si to. A doufám, že se mi brzo podaří přesvědčit dostatek lidí o tom, že žít v krásném prostředí, vytvořeném na míru je vlastně ten nejpřirozenější a nejjednodušší prostředek pro relaxaci, který si může dopřát každý. A že budou chtít nechat si ode mne pomoci.

O čem sním?

Naplňuje mě smutkem, když vidím, kam směřuje textilní průmysl v České republice. Vlastně už moc nesměřuje, prostě se vytrácí.  Naše republika bývala textilní velmocí, nyní jsou textilky v podhůřích jen rozpadajícími se budovami a odkaz našich kumštýřů jen horko těžko udržuje pár výrobců, které byste dokázali spočítat na prstech.

A tradiční textilní techniky, které pomalu zapadají do propadliště času?
Je ještě několik lidí, kteří tyto techniky ovládají a naštěstí se i pomalu znovuobjevují a obrozují.

Mým velkým snem je právě tyto textilní tradice pomáhat oživovat a zapojit je do své tvorby.  Spojit se s lidmi, kteří rozhodně mají co nabídnout a naučit lidi vnímat a užívat opravdu kvalitní výrobky s tradicí a naučit je vkusu.

Myslím, že není zapotřebí „zhloupnout“ ve svém domově pod přemírou nevkusných nekvalitních umělých  deček a přehozů, polštářků vybraných bez jakékoli invence .  Utopit se v záplavě nevkusných  a nekvalitních věcí, protože přece „ono to bylo tak levné!...“

Chci naučit lidi poznat svůj prostor a umět si vybrat kvalitu a vkus. Pak nám bude dobře v Našem vlastním životním prostoru.

Kateřina Malásková